Californication

Já vim, já vim, pořád vám všem dlužim poslední příspěvek do Hej JůEsEj a omlouvám se za zpoždění. Po návratu do matičky Prahy ten čas prostě nějak letěl a pořád bylo co dělat, na čemž se v nemalém podílela moje z brusu nová pracovní náplň.

Vůbec nechápu, jak to mohlo utéct tak rychle. Když si člověk něco užívá, prostě to profrčí kolem něj a onse nestačí ani ohlédnout. Poslední den v práci, loučení s dočasnými kolegy...několik objetí a jen těžko dodržitelné sliby "keep in touch". V rychlosti jsem po příchodu z práce všechno dobalil a všechny ty kufry a tašky, který vypadaj jak po dotučňovací kůře, nacpal ke kolegyni z práce. Taxík za  60$ směr letiště mě dostal na pravidelný spoj Dallas - Las Vegas. Nevadská oáza plná pahorků písku a casin. Nabídku na utrácení dostanete hned na letišti, kde ve Vegas namísto stánků s občerstvením a novinami stojí výherní automaty. Je to prostě jinde. Když mě sdílený taxík vyhodil před hradem s barevnýma cimbuříma, fakt jsem myslel, že si ze mě někdo dělá šoufky. Ale prej ne, opravdu máme zamluvený pokoj v nejkýčovitějším hotelu na Stripu. Teda snad kromě hotelu s horskou dráhou hned naproti.

 Stripem se nazývá Las Vegas Boulevard, kde najdete většinu nejprestižnějších hotelů a casin v Las Vegas - Bellagio, Caesar, Ambassador, MGM Grand a mraky dalších. V našem hrado-casinu je potlumené osvětlení, aby nikdo z hráčů nezaregistroval, že už je zase třeba den a dá se dělat něco jinýho, než utrácet peníze. Nutno teda dodat, že se tam úplně zas tak nic jinýho dělat nedá, teda krom pool a jiných party.

Jedna party proběhla na střeše hotelu v 53. patře a výhled byl tak parádní, že se i pivo za 15$ dalo přežít. Jinak co se týká proherních automatů, na svý první mašině jsem vyhrál 25$, což hned zvedne náladu. Nic méně ve finále jsem díky kolu štěstí, ruletě a Star Wars (ani trošku toho nelituju :D) automatu skončil na -75$, což není tak hrozný. Příště zkusim prohrát něco v pokeru. Po dvou nocích v pohádkovém hradu se mi povedlo vyhádat u Avisu Ford Mustang za cenu Focuse a spolu dvoučleným Belgickým doprovodem jsme nabrali kurz Los Angeles. Cesta trvala díky zácpám šest hodin namísto čtyř, ale v Mustangu s klimoškou a prázdninovou náladou nám to žádný vrásky nepřidalo.

Ubytko nám v neděli na jednu noc poskytl  hostel vybudovaný z hotelu, kde se prý ve 20. letech ubytovávaly ty největší hvězdy Hollywoodu (http://orangedrivehostel.com/). LA na mě ze začátku moc dojem neudělalo. V noci se po hlavní třídě (Hollywood blvd.) osazené stovkami desek s hvězdami známých herců, hudebníků, režisérů pohybovalo až nepříjemný množství narkomanů a bezdomovců. Zapadli jsme do baru s živou hudbou a dali pár drinků. Ráno po tradiční Starbucks snídani začalo památkopoznávání. Začalo se vyhlášenou WildCard Gym Frankieho Roache, kde trénuje mmj. Manny Pacquiao. Kdo by nevěděl, tak Manny je (prý) druhým nejbohatším sportovcem na světě a vyhrál 10 různých boxerských titulů v 8 různých váhových kategoriích.

Nesmí se tam fotit, ale i tak to stálo za to. Nápis Hollywood známe všichni z filmů a seriálů a nešlo si nechat ujít možnost fotky s tímhle monumentem v pozadí. Cestou k vyhlídce na Hollywood se projíždí čtvrtěmi, ze kterých se dá pochopit, proč tam lidi platí tolik za bydlení. Super vilky mezi palmama, všude zeleno a parádní sluníčko. Klídek a pohoda. No a abych mohl říct, že jsem alespoň letmo viděl Kalifornii, bylo třeba zastavit se na jedný z vyhlášených pláží. Malibu beach bejby. Písek pálil do nohou, spoře oděné slečny hrály volejbal, sluníčko opalovalo rychlostí letlampy. Dokonce i pokračovatele Mitche z Pobřežní hlídky jsme viděli zasahovat. Vlny padaly i ze 3 metrů a párkrát mě to slušně hodilo o dno :D Opět paráda. Po koupáku zas do auta a směr Morro Bay.

Ano, Morro Bay. Jestli máte pocit, že jste o tom místě nikdy neslyšeli, tak máte pravdu. Přezdívá se tomu tam Gibraltar Pacifiku díky kilometrům neturistických pláží a divoké přírodě. Je to místo vyhledávané hlavně americkými turisticky založenými rodinami. Fajn změna po Vegas a LA. Po večeři v restauraci v přístavu, nám servírka ne zrovna taktně vyzradila, že je sice moc ráda, že nám lokální čerstvě chycený ryby chutnaly, ale že jsou stejně přivezený z Aljašky :D Tak trošku útěr no. Na terase hotýlku padlo pár piv za vití lachtanů sloních a večer jsme zakončili brutálním výtlemem nad aktuální hipster činností, který se řiká milking:

Asi to neni tak vtipný, ale tehdy nás to v rámci prázdninový vlny rozložilo na m(o)lekuly.

Poslední přejezd Mustangem z Morro Bay do San Francisca po známé dálnici č. 1 je  poskytl jednu z nejhezčích scenérií, co jsem v USA viděl. Už od LA máte každých deset km pocit, že jedete jinou zemí. Chvíli vyprahlá krajina, na to kopce a zeleň a z ničeho nic jedete na útesech nad pěnícím oceánem. Úžo ale jako úplně nepopsatelný. Navíc když to zažíváte z poza volantu Mustanga...  O lekci z biologie se postaraly stovky volně žijících svěže vonících tuleňů. Nějak bych je tam nečekal, ale jedná se o jedno z mála míst, kde žijí ve volné přírodě.

 

A teď už San Francisco. A mnohem víc, než jen Alcatraz a silnice jako stvořený pro šílený honičky v policejních autech. Náš International hostel byl asi dva bloky od centra SanFran, ale to, že byl půl bloku od místního ghetta se dozvíte až na místě. Nikde jsem neviděl v centru tolik bezdomovců, jako v tam. Na každým bloku aspoň deset. Každej chce dolar nebo dva. Je to děsivý, ale ani odmítnutý bezďák se nezdál být  bezďákem nebezpečným. Jeden místňák nám vyprávěl, že prej pár let dozadu v SanFran zavřeli nějakou instituci pro duševně chorý a že všechny pustili na ulici a proto to tam vypadá takhle. Těžko říct :) V hostelu bylo prvních 150 piv zadarmo, což se ukázalo býti osudové. Během hodinky jsme se vykropili a zamířili na místní populární diskotéku. Den po té jsme museli vrátit auto v 9 ráno, takže nic moc sranda. Kocovinu zahnal croissant a kafe a celý dopoledne jsme se courali po městě.

San Francisco má ve dne pohodovou atmosféru. Roboti z Úžlabiny by ocenili muzeum místní lanovky. Obrovský motory poháněj celej systém už od 70. let minulýho století. Muzeum je postavený přímo ve strojovně, takže je vidět úplně všechno. Uprostřed kolejí vede drážka, pod kterou je tažný řetěz. Řidič soupravy na zastávce zasekne tažně zařízení do řetězu a jede se. Z kopce se brzdí. Skvělej systém :) Do nejslavnější věznice na světě je třeba objednat vstupenky třeba i měsíc předem, obzvlášť pokud máte zálusk na vyhlášenou noční prohlídku. Příště budeme chytřejší... San Francisco je taky známý zlatou horečkou a s ní spojený Golden Gate Bridge a nedaleko ležící park. Park je ale taky proslavený hustým okupováním hippies v minulém století. Bohužel z hippieků jsou dneska feťáci a bezdomovci. A park je jich plnej, stejně jako odpadků. Totální zklamání zachránila dvojce aforameričanů, od kterých jsem za pět babek pořídil kouzelné brownies. Ženiální ;) Stejně krutou proměnou jako sami hippies prošly autentické obchody s jejich výrobky. Za pultem plným korálků a náramků totiž nevykukuje vysmátej dredař, ale asio-američan. Hned si člověk vzpomene na domovinu!

Myslim, že by mi Tomáš neodpustil, kdybych za tu dobu v USA nenavštívil Cheesecake Factory. Je přímo v centru posazená dostatečně vysoko, aby poskytla výhled na náměstí. Asi bychom to nezvládli bez v Berkley studujícího Honzy, kterému tímto srdečně děkuju i za pozdejší super večer v originálním baru, který nemá cedule ani reklamu, atak o něm ví jen ti správní ;)

Poslední atrakcí v Kalifornii nám poskytly Redwoods, neboli mnou volně přeloženo jako stromy učinkující ve Star Wars v bitvě na Endoru. Jsou ty obrovské stromy s několikametrovými průměry, výškou i přes 100 metrů a stářím tisíců let. Škoda jen, že se k nim dostanete dle mapy pouze skrz turistické stezky, mimo který se nesmí. Kdyby bylo víc času a nebo člověk znal někoho místního, určitě se to dá někde víc prozkoumat a trošku prožít. Poslední večer už jsme toho měli plný kecky a tak proběhlo akorát pár piv a ona čokoládová magie.

Po osmidenním dobrodružství letím zpátky do Dallasu. Čekalo mě tam loučení, poslední divoká párty, přebalení všech věcí a na vrch 40° vedro. Super! Nejhorší je, že mi to teď s několikaměsíčním odstupem přijde jako kdybych tam vůbec nebyl, jako by se mi to zdálo. Ale bylo to geniální. Poznal jsem Státy trošku jinak, než jen z turistickýho úhlu. Zjistil jsem, jak jsou obrovský a i když jsem viděl pár míst, ještě tak půl míče mi jich na pažbě chybí. Je to různorodá kouzelná země, která rozhodně stojí za prozkoumání a přirostla mi k srdci. A teď po návratu chápu, jaká se šeredně mýlíme, když se hážou všichni Amíci do jednoho pytle. Je to asi jako házet do stejnýho pytle s nápisem Evropa Švéda a Portugalce, protože jsou přece oba z tý Evropy. Někdy brzo se tam zase pojedu podívat. Ikdyž tam...do USA...ale jinam do USA ;)

Tohle je asi poslední příspěvek na delší dobu, takže bych chtěl poděkovat všem, co ty moje cestopisné pokusy četli, bylo to super! :)

See y'all soon!

New York City

Druhý výlet za hranice Texasu a rovnou města, které nikdy nespí. Težko říct, co bylo původním důvodem pro tuhle přezdívku (a googlovat to nehodlám). Já si to vykládám tak, že je toho v NYC tolik co dělat, že je úplně jedno jak dlouhou dobu tu strávíte, ale prostě se vám nechce zabít moc času spaním, aby vám něco neuteklo (a podotýkám, že spánek je na prvním až pátém místě v žebříčku činností Martin Top 5).

Let docela pohoda, málo lidí, klimatizace naše plachtidlo změnila na lítající lednici. Při vnitrostátních letech se vyhnete výstupní kontrole, což je velmi příjemná změna od dvouhodinové fronty. Přistání se povedlo provést ještě dřív, než bylo v plánu - kolem 11 hodiny. Počasí naprosto parádní, snad to byl jeden z prvních vydařených víkendů tady v Novém Yorku. Autobus nás za $16 dovezl z letiště v Newarku (nebezpečná čtvrť v New Jerseys) skoro až na Times Square, kde stojí (na pár nocí)  náš  Hostel 41. 

Time Square < Staromák. Neni tam nic, než miliarda turistů a asi tak o polovinu míň obřích blikajících billboardů. Za tramvajenku na sedm dní chtějí $30 a právem. Síť metra je tu hodně povedená, i když má samozřejmě svý mouchy, jako třeba naprosto neviditelný a neoznačený vchody do metra. Pokud se do něj dostanete, už je to v cajku, ale najít to? Ani s mapu žádná pohodička. Metro jezdí i v noci a úplně všude. Fungujou i autobusy, ale NY je na povrchu tak přecpanej, že nás ani nenapadlo to zkoušet.

Hned po ubytování nás metro svezlo na jih Manhattanu, kde jsme se nalodili na turistickou bárku směr Ostrov Svobody. Mimochodem - na palubě se konal první střet s chacharskými čecháčky. Nejdřív jsem byl rád, že slyšim čestinu, ale po chvíli naslouchání šesti ženám v pozdním středním věku popíjejícím piváka v jednu odpoledne jsem byl ještě víc rád, a to totiž že jsem držel hubu a neprozradil se. Na sochu svobody se nesmí, ani na ostrov se nesmí. Prej ho dávaj dohomady po nějakých větrech, co tam foukla Cindy. Škoda no, chtěl jsem do pochodně, tak příště. Kocábka nás povozila i kolem Manhattanu, pod Brooklynský most a zpátky. Příjemné svezení na to, že to byla turistická atrakce.

Den číslo dvě taky praskal ve švech zážitky. O ten první se postaral pomník 9/11. Za (ne)dobrovolné vstupné $10 nás propustili přes detektory kovu a miliony lidí k pomníkům vybudovaným na místech obou věží. Pomníky tvoří bazény s vodou, která zdánlivě odtéká do nekonečně hlubokého otvoru uprostřed. Architektonicky velmi působivý. Ale nějak jsem se nemohl dostat do toho, že to místo má pro lidi představovat myšlenku a vzpomínku na něco strašnýho, co se tu odehrálo. Možná na to měli vliv zamilovaný páry fotící si své duckface v různých pozicích před bazény, nebo vodou provoněný vzduch parádního slunnýho dne. Ale abych zase nebyl za negativního, jeden příběh na mě zapůsobil. V troskách se našel jeden přeživší strom. Dali ho dohromady a znovu zasadili právě v prostorech pomníku:

Survivor tree.

 Vlevo něco, co každému dodá pocit bezpečí. Vpravo One World Center - nástupce dvojčat.

Že prej už se pražští měsťáci nemusí za ty smarty stydět.

Wall Street! Penízky! Nenám o tom moc co říct a wikipedii si můžete přečíst sami. Udělal jsem akorát pár fotek, včetně jednoho z prezidentů a bronzovýho býka s obřími varlaty.

Moje oblíbená budova je rozhodně  Flatiron building. Nevím proč, nevim odkud ji znám (podezřívám úvodní znělku z Přatel nebo Sexu ve městě) ale prostě jsem věděl, že sem chci. A stálo to za to. Budova je považována za jeden z prvních mrakodrapů a v roce dokončení 1902 byla jednou z nejvyšších v NYC.

Poslední zastávka před večeří byl Central Park. Super místo, zeleno. Spousta lidí o tom mluví jako o největší atrakci v NY. Je to prostě hezkej park, neřikám, že ne, ale prostě je to park :D Stromy, jezírka, mraky lidí a vystajlovanejch joggerů. Park:D

Metro směr Brooklyn. Už po vyškrábání na povrch máte pocit, že jste v úplně jiným městě. Do týhle chvíle mi to nedošlo, ale na Manhattanu je člověk zavalenej mezi mrakodrapama a musí pořád zaklánět hlavu aby vůbec viděl nebe. Klaustrofobií netrpim, ale Brooklyn byl velmi příjemnou změnou. Decentní baráky,  hospody, restaurace, normání lidi (=žádný turisti). Po parádním buffalo burgeru nás přilákal Brooklynský pivovar. Skvělej ležák! A pár dalších kousků, už moc nevim, co to bylo. K našemu stolu si přisedl mladý párek barmanů (barman a barwomanka) z New Jersey. Byli fajn a poradili nám senzační bar za rohem s úžasným výhledem ze střechy na Manhattan. Paráda. No a navíc měli Leffe, takže úžo. Pak nějakej místní klub, takový brooklynský techtle mechtle, takže po pár pivech směr postel.

Sobota 27.4. Památné to datum. Sonnen vs Jones. Jenže to nebylo všechno naprosto supergeniální, co mě ten den čekalo. Dopoledne jsem zašel potrénovat do Marcelo Garcia New York Academy. Sám Marcelo byl na Open Mat hodině a potahal se se mnou. Má neuvěřitelnou sílu, místo prstů má kleště nebo co. Rád bych vyzdvihnul jedno ze sedmi odplácání, ke kterym mě donutil. Byl jsem v jeho butterfly guardu a nějak mě protočil ve vzduchu, vzal záda a uškrtil během sekundy. Paráda :D

Po obědě powernap a příprava na UFC. V New Yorku jsou komerční MMA zápasy zakázaný, a tak se všechny UFC konají v New Jersey, což je jen přes vodu směrem na západ. UFC 159 se konalo v Prudential Centru, kde mají základu hokejoví Devils. Kdybych uměl číst, stihnul bych se vyfotit s Rondou, bohužel mi to ale uteklo asi o půl hoďky. Ale tak šampion muší váhy Mighty Mouse taky dobrej viďte :D Narozdíl od ostatních sportovních akcí, který jsem měl možnost v USA navštívit, se při UFC nepouštěli do žádnejch větších promo akcí snad až na reklamy smluvních partnerů. Vůbec mi to nevadilo. Místa v druhym patře nabídla docela solidní výhled a společnost mi dělali dva tatíci (nejdřív jsem si myslel, že je to zamilovaný gay páreček). Překvapilo mě, že na Facebook/FX prelims zápasy fakt nikdo nechodí. Stadion se zaplnil až na hlavní kartu a to teprv udělalo pořádnou atmosféru. Když Big Country odpálil Konga tim parádním KOčkem, tak všichni vyprskli plný tlamy nachos a stripsů, já se polil Hoegaardenem. Super pocit když vidíte takovou parádu na živo! Cesta domů s bezďákama v NJ-NYC spešl vlaku nic moc, ale to mi zkazit náladu už nemohlo. Navíc když se mi v ruce houpala igelitka plná suvenýrů z UFC 159.

Mighty Mouse a Ninja!

Louis Gaudinot (UFC) a Ninja.

Moji společníci se zvládli souběžně s mou návštěvou UFC pořádně vykropit kdesi na Manhattanu, takže zatím co následující ráno vyspávali kocovinu, přilákalo mě muzeum moderního umění (MoMA). Šestipatrová budova se zahradou naplněná jak díly Picassa, Moneta či Van Gogha, tak pro mé oko lajkovo čáranicema předškolních dětí. Došel jsem k názoru, že do muzeí by člověk měl chodit zásadně sám. Tisíckrát víc si to pak užijete. Nemusíte předstírat, že se vám něco líbí. Nikdo vás netahá do další místnosti. Sednete si na stoličku proti divnýmu obrazu a v klídku ulevíte unaveným končetinám. Prostě máte ideální volnost prožít si to po svém. Billboardy v metru avizovaly nějaký dechberoucí výstavy moderních superstar uměleckého nebe, na starou školu to ale nějak nemělo. Ze současné tvorby vynikly třeba větrem poháněný hledač min a nebo stůl sloužící jako kryt při zemětřeseních, který je schopný udržet až tunu spadnuvší sutě. 

 Minolap a zemětřasuodolný stůl.

Picasso - Tři hudebníci

Jedna z must see atrakcí je rozhodně výstup  na jeden z mrakodrapů. My zvolili Rockefeller Center, jenž tvoří komplex několika výškových budov, dostavených na konci 40. let minulého století. Systémem výtahů se dostanete až na střechu (asi) nejvyšší budovy, kde je vyhlídková plošina. Je vidět snad úplně všechno kolem dokola. Kochání z úžasnýho nočního výhledů kazí akorát nutnost plavat v moři asijských turistů s průměrnou výškou 130cm. 

Večerní zábavu obstarala stand-up comedy. Na pódiu se vystřídalo šest komiků. Humor prvních tří byl postaven na rasismu, xenofobii, extrémně nechutných sexuálních praktikách či posměchu vůči tlustejm lidech - ze začátku dost vtipný, ale tak nějak to omrzelo. Druhá půlka se zaměřila na humor o vlastní osobě a práci s publikem, což vyznělo prostě líp. U stolu jsem seděl s kolegou Ninjou. Byl to černoch s hlavou oholenou od vrcholu přibližně po linii spojující uši a odtud se mu třepilo klubko rastů. Řikal si Haircut Njnja a jeho povolání asi uhodnete.

Chození po městě časem unaví každýho. Poslední den jsme se flákli v Central Parku (zase zeleno, moc ho tu v Texasu nemáme)  a omrkli muzeum sexu. S pražskou pobočkou jsem ještě neměl tu čest, takže porovnání neposkytnu. Nebylo to úplně strašný, až na tu cenu.. Po muzeu oběd v China town, což je prostě to samý jako u nás vietnamská tržnice, akorát tady už maj i baráky hozený do východního stylu. Bufáč ale dobrej, za $5 tác všeho možnýho.

Něco pro milovníky cyklistiky.

Něco pro SW milovníky.

Něco pro Bubákgym.

A Sapatown pro Martu.

Víc se do pěti dní a čtyř nocí nevešlo a asi by mě to už ani moc nebavilo - musel bych si od těch atrakcí na chvilku odpočinout u píva a za pár dní pokračovat. Každopádně NYC je unikátní místo, který stojí za to vidět. A v Brooklynu bych asi i rok dva vydržel :) Na příště zbývá Queens, Long Island, Empire State Building a asi milion muzeí a další milion úplně jinejch věcí. Těšim se!

Zbytek fotek je na picase, kdyby měl někdo zájem.

Je libo sport?

V posledním týdnu se sešly všechny sportovní zážitky z kolektivních sportů, který jsem tady chtěl omrknout. O start se postarala NHL a zápas mezi Dallas Stars a LA Kings. Stadion mají Hvězdy v centru Dallasu a z venku to spíš připomíná velkej obchoďák. Za parking se platí skoro všude a tady neplatila žádná vyjímka. USA je plný skrytejch poplatků a daní a vytvoření rozpočtu na akci chce trošku cviku :)

Stars se bohužel nedostanou do playoff a tak je před nedávnem opustil náš Jarda Jágrů, čímž mě připravil a patriotský zážitek, nicméně jeho bývalí spoluhráči se postarali o parádní podívanou. Na začátku (jak jinak) zněla stadionem hymna, tentokrát ovšem okořeněná. Text národní hymny USA obsahuje několikrát slovo "STARS" a celý stadion tohle slovo zařve ve správnou chvíli spolu s performujícím umělcem. Po pomalejším začátku, kdy Stars prohrávali 0:1 se jim ve třetí třetině podařilo naprosto rozdrtit Krále 5:1. Šancí ale měli tak na 10 fíků - nechápu, to mohli nedávat. Hokej subjektivně vypadá o něco rychlejší díky užšímu hřišti, ale myslim, že co se týká kvality, tak můžem být s naší extraligou spokojený. Hlavně vezmete-li v potaz poměr proudů prachů, který zatejkaj sem a k nám. Zápas byl bohužel v úterý, čemuž bych dával za vinu nezaplněný stadion. Atmosféra byla ale skvělá - ještě aby ne s pěti koláčema!

Hned den po NHL byla na programu hvězdná NBA. Mavericks z Dallasu před dvěma lety vyhráli tuhle prestižní soutěž, ale letos se jim zrovna nedaří a tohle byl poslední zápas, kterým si mohli zajistit playoff. Mavericks sídlí ve stejné aréně jako Stars:

Taky bych měl zmínit, že i když jsme na oba zápasy  měli místa až nahoře u stropu, vidět bylo perfektně. A to i díky obří kostce. Nutná poznámka autora: nikdy před tímhle zápasem jsem na živo basket neviděl. Hned první věc, co mě dostala, bylo nepřetržité rytmické burácení reproduktorů - i za hry. Trvalo mi dost dlouho si zvyknout. Takovýhle umělý skandování mě prostě rušilo. Když tady sypu ta negativa, přišlo mi, že jedinej důvod, proč maj oba teamy k dispozici asi milion timeoutů za čtvrtinu, je udělat místo pro doprovodnej program. To na druhou stranu přináší i nějaký plusy - z praků se do hlediště střílí trička a nejzajímavější byly místní tanečnice (ne, nemám na mysli roztleskávačky, tyhle holky měly docela slušný synchro :) V USA se nechodí jen na sport, chodí se prostě na show. A ta je u NBA opravdu masitá. Atmosféra super hlavně v závěru, kdy se Mavericks dotáhli na Phoenix a vypadalo to, že to dají. Ale nedali. Takže celej stadion odešel asi 3 minuty před koncem :D No klasika, tohle mě ani nepřekvapilo.

Každopádně o doposud nejsilnější zážitek ze sportovních klání v US se paradoxně postaral fotbal. FC Dallas hostil v rámci MLS LA Galaxy (do nedávna klub Davida Beckhama). Stadion maji sice trošku z ruky, ale zase je originálně vykopaný do země, takže nemusíte nikam moc šplhat. Hvězdy přišlo podpořit 20 485 diváků...co přátelé Slávisti, pochlapíme se letos?

Lístky jsme měli do kotle, kde bylo asi 10 bubeníků, který nepřestali bušit do rytmu ani na chvilku. Kvalita fotbalu byla vysoko. Krom Plzně u nás nikdo lepší fotbal nehraje. Dallas pálil jednu šanci za druhou a dal dva góly z ofsajdu. Pak jim rozhodčí fouknul penaltu a vyloučil hostujícího obránce, ale Dallas že prej na penalty nevěří, tak to spálil. Rozhodčí odpověděl penaltou na druhé straně, jenže Galaxy si že prej když vy ne tak my taky ne a skóre zůstalo zmražený na 0:0.

Stadionem obíhala mexická vlna a Dallasu se pár minut před koncem podařilo vsítit trefu z rohu, načež se spustily ohňostroje v rámci hromadných oslav. Paráda :) Jedinej vroubek si připisuje občerstvení, který jednak stálo za plivanec a jednak fronty byly tak dlouhý, že bych dohrál tetris na hard, než by mi ten kus pizzy vydali.  A koupil jsem si tričko.

Teď už jen doufám, že se splní moje vlhký sny a v New Yorku na UFC 159 Jones, Sonnen, Bisping, McCountry a mraky dalších předvedou brutální submise a káóčka a já konečně naleznu mír v duši.

Jinak už tu začly pařáky a včera jsem se u bazénu i přes ochranu krémem stihnul parádně spálit v rekordním čase pod 2 hodiny. Zítra se na tréningu sloupu. Ninja out!